Čas od času vyhledám společnost. Nemám chuť se vymaňovat, když už se tak dost vytrhávám z kolektivu. I když převážně mlčím, stávám se jakousi vědomou součástí. Pozorovatel. Mám ten post vcelku ráda.
A poté přicházejí momenty. Náhody. Jistá nahodilost okamžiku, kdy doufáte v něco do žaludku a tvrdou matraci pod hlavou. Přesto vás osloví vnitřní impuls a díky tomu poznáte člověka, se kterým se sami v sobě odrážíte. Neskutečnost. Říkám já. Pravda. Mohl by se hádat ten druhý.
Každopádně to bylo velmi příjemné povídaní. A doufám, že všem slibům - či spíše přáním - dostojíme. Vážně bych moc ráda začala znovu kreslit. Mít motivaci. A pohroužít se do...jistého kreativna.
Ale kdo ví. Zda zde setrvám. Povinnosti se bortí. Učení...mě hroutí. Ale snaha bude. A je. Ano?
Pro příště si snad odpustím šokující poznámky o podivném osobnéím životě asijských kultur. A bude to dobré. Nebo ne?
Jsem. Mimo.
Žádné komentáře:
Okomentovat