A střípky podivně plynoucí vůkol

 Měsíc. Krátký čas. Dlouhé chvíle. Nedostatek čehokoliv. Zmatek a blouznění. Rozhodnutí. Pro někoho špatná, pro někoho dobrá. Ke konci neutrální.

Zvraty v životě. Překvapují. Osobnost se s nimi vyrovnává po svém. Ztrácíme. Nazpět však nedostáváme. Ale to je přeci to, co jsme chtěli, že ano?

Mrzí mě dost věcí. Myslela jsem, že když se dva lidi spolu rozejdou bez krveprolití a výčitek, není důvod přestávat v komunikaci. Není důvod se uzavírat. Asi jsem nepředstavitelně naivní. Nevím, jak to chodí obecně ve světě. Ale mně city zůstávají, stejně jako vzpomínky. To, co se mezi námi událo nechci vytěsnit z paměti a znehodnotit to. Proč? Byla to krásná etapa mého života se vším, co ji provázelo.

Zklamala jsem. Sebe i druhé. Nebylo to záměrné. Život mi ukázal další ze svých tváří, která mi naznačila nový směr. Je to o vývoji. Ne o úmyslné zradě. O rozmaru. Potom bych možná pochopila ten chlad. Ale nechci se tu ospravedlňovat. Kdo ví, za si to míněná bytost vůbec přečte a jestli vůbec bude mít snahu to pochopit. Možná mě tím trestá. Ale dobrá. Vnucovat se již nebudu. Snad se časem hladina uklidní.

Život.

Svět se tříští

Asi bych měla uvést několik věcí na zřetel. Nebo na pravověrnější míru. Jak vám to vyhovuje. Asi nastává cosi jako můj vnitřní přerod. Někde jsem se dočetla, že lidské buňky se obnovují jednou za sedm let. Nevím, co je na tom pravdy. Ale...dost by to sedělo.

Chci se vrátit k manuálním činostem. Zkusit v sobě vyhrabat to dítě, který pořád něco tvořilo. Nemyslet tolik nad tím, "co" to bude, ale zkrátka...osvobodit se. Žel, můj milovaný přítel z toho nadšený nebude, neboť na psaní nemám vůbec chuť a přestalo mě to bavit. Takže to bude ještě drsné období. Ale možná až se zbavím stresu ze zkoušek a budu mít prostor se uvolnit, zase mě ta chuť popadne. Ale to už bude pro drtivou část jeskyň pozdě. Sayonara, přátelé.

Chci žít trochu jiným způsobem. Víc...jak to nazvat...zodpovědněji a neflákat se. Dokud nepřijdu o poslední zbytky fantazie. Pak už bude celkem pozdě.

A jak jsem včera měla protivně xenofobní náladu masakrového výletníčka. Dneska jsem zabouchnutá do světa. A proto půjdu ven a pak se drtit na zítřek.

Ještě jednou se omlouvám svému princi. Vím, jak moc mi chtěl pomoc a bylo to hezké a ohleduplné. Ale já važně nesnesla kontakt. Občas to tak mám. Další má stinná stránka. Ale nestává se to často. Je to jen nahromadění toho, že jsem zvyklá být sama, když chci...a na koleji je to celkem sci-fi představa - a když vylezete ven - všude jsou lidi! A pak jdete do zapadlý uličky a už se nevrátíte...ne děkuju.

Jsem tak sjetá.

Hah

Asi si neumím uspořádat čas. Nebo je těch povinností až příliš. Zlepší se to vůbec? Protivné otázky. Jsem asi blázen. Nebo šílenec. Nejspíš...

Trumpadá

Čas od času vyhledám společnost. Nemám chuť se vymaňovat, když už se tak dost vytrhávám z kolektivu. I když převážně mlčím, stávám se jakousi vědomou součástí. Pozorovatel. Mám ten post vcelku ráda.

A poté přicházejí momenty. Náhody. Jistá nahodilost okamžiku, kdy doufáte v něco do žaludku a tvrdou matraci pod hlavou. Přesto vás osloví vnitřní impuls a díky tomu poznáte člověka, se kterým se sami v sobě odrážíte. Neskutečnost. Říkám já. Pravda. Mohl by se hádat ten druhý.

Každopádně to bylo velmi příjemné povídaní. A doufám, že všem slibům - či spíše přáním - dostojíme. Vážně bych moc ráda začala znovu kreslit. Mít motivaci. A pohroužít se do...jistého kreativna.

Ale kdo ví. Zda zde setrvám. Povinnosti se bortí. Učení...mě hroutí. Ale snaha bude. A je. Ano?

Pro příště si snad odpustím šokující poznámky o podivném osobnéím životě asijských kultur. A bude to dobré. Nebo ne?


Jsem. Mimo.

FIKTIVNÍ PAMĚTI

musím.


Leží mi to v hlavě tak dlouho.

Ano?

Možná toho chci moc. Zrovna dnes. Kéž by pár slov.

Vnímá mě někdo?

Brzy po půlnoci

Myslí, že bych měla vydat knihu poezie. Myslím, že je to celkem nesplnitelné upsání se.

A do té japonské čajovny (celkem hodně na úrovni - seděli jsme v koutku, který byl jako vytržen z japonského pokoje, hezky na tatami u nízkých stolečků) hledají spolupracovníky, co myslíte...mám mířit vysoko? *smích*

Jsem kukla omotaná slizem. A chci vám popřát dobrou noc. Protože jsem poprvé jela tramvají (a to v noci) a trefila cestu na kolej.

Brzké vstávání. Asi budu zítra mrtvá.

*jde usnout s myšlenkou na svého H., kterého dnes ostudně nechala večer samotného*