Svět se tříští

Asi bych měla uvést několik věcí na zřetel. Nebo na pravověrnější míru. Jak vám to vyhovuje. Asi nastává cosi jako můj vnitřní přerod. Někde jsem se dočetla, že lidské buňky se obnovují jednou za sedm let. Nevím, co je na tom pravdy. Ale...dost by to sedělo.

Chci se vrátit k manuálním činostem. Zkusit v sobě vyhrabat to dítě, který pořád něco tvořilo. Nemyslet tolik nad tím, "co" to bude, ale zkrátka...osvobodit se. Žel, můj milovaný přítel z toho nadšený nebude, neboť na psaní nemám vůbec chuť a přestalo mě to bavit. Takže to bude ještě drsné období. Ale možná až se zbavím stresu ze zkoušek a budu mít prostor se uvolnit, zase mě ta chuť popadne. Ale to už bude pro drtivou část jeskyň pozdě. Sayonara, přátelé.

Chci žít trochu jiným způsobem. Víc...jak to nazvat...zodpovědněji a neflákat se. Dokud nepřijdu o poslední zbytky fantazie. Pak už bude celkem pozdě.

A jak jsem včera měla protivně xenofobní náladu masakrového výletníčka. Dneska jsem zabouchnutá do světa. A proto půjdu ven a pak se drtit na zítřek.

Ještě jednou se omlouvám svému princi. Vím, jak moc mi chtěl pomoc a bylo to hezké a ohleduplné. Ale já važně nesnesla kontakt. Občas to tak mám. Další má stinná stránka. Ale nestává se to často. Je to jen nahromadění toho, že jsem zvyklá být sama, když chci...a na koleji je to celkem sci-fi představa - a když vylezete ven - všude jsou lidi! A pak jdete do zapadlý uličky a už se nevrátíte...ne děkuju.

Jsem tak sjetá.

Hah

Asi si neumím uspořádat čas. Nebo je těch povinností až příliš. Zlepší se to vůbec? Protivné otázky. Jsem asi blázen. Nebo šílenec. Nejspíš...