another night post?

Zchlazení se vařící vodou. Zrudlá pokožka, kterou obyčejně prosvítají žíly. Krvavé proudy řinoucí se z hlavy. Z vlasů. Pod nohama krvavá lázeň. Myslela jsem, že mi to pročistí myšlenky. Je mi nesnesitelné vedro.

Dnes nepůjdu brzy spát. Moc přemýšlím. Zabijte mou fantazii. Tedy, odsekejte některé její části. Prosím. Abych si pak nemusela připadat jako ten „který všemu přikládá váhu“.

Momentálně si pohrávám s jednou myšlenkou. Asi před třemi lety jsem se vlivem jedné osoby nadchla tzv. „volným vztahem“ limitovaným určitými pravidly. Neboť ze zkoumání okolí jsem došla k výsledku, že všichni nakonec podvedou svého partnera. Tudíž, když mu věnujete relativní svobodu, víte na čem jste a nemusíte se hroutit z nevěry. Silná slova. A utopická. Jistě, někteří to snesou. Měla bych je nazývat šťastlivci? Netuším.

Změnila jsem svůj volnomyšlenkářský postoj. Nyní, když existuje někdo, na kom mi neskutečně záleží, už mi to nepřipadá tolik jednoduché. A já si uvědomuji, jak moc jsem zranitelný tvor. Nebyla by to sebevražda? Na druhou stranu nechci nasazovat milovanému okovy – udusili bychom se oba. Ale…kam nastavit hranice?

Letité dilema. *pousměje se* Celkem zírám, jak se názory v průběhu let proměňují. Dospíváme snad? I když některé hodnoty zůstávají. Odpor k alkoholu, tabáku, změklým mozkům a hudbě, která je vymývá. Kam se poděl zdravý rozum? Uvědomění si vlastní ceny? A vůbec. Individualita. Jasně, já jsem ten pravý člověk hájící individualitu, když prakticky pouze ty vyčnívající obdivuji. Jenže…tolik bych to chtěla změnit. Věřte nevěřte. Ale tím musím i změnit svou otevřenost k okolí.

Také je asi hloupé, že…většinou beru osobní věci vážněji. Hodně si pamatuji. Především sliby. A hlavně ty nedodržené – je jich požehnaně. Trpím snad slušnou a dobrou výchovou? Tady se na čest nehraje. Ani na rovnost. Připadám si dost mimo.

Mám chuť jít do klubu. Dekadentního. Čpícího perverzí. Přikovat si na krk obojek. Pozměnit stav vědomí. Potácet se na parketu. Nic nevnímat. Kromě blízkosti jediné osoby. Vzít si drogu. Zpít se. Cokoliv. Je mi z toho špatně. Chci si na obličej namalovat masku. Vytvořit šílený účes. Být někdo, s kým se spokojím. Neviditelná.

Šílet. Zpívat vlastní texty. Improvizovat. Nahlas se smát. Ukázat mu, kdo jsem.

Naučit ho citu. Experimentovat. Zničit povinnosti. Bavit se. Dobít strach. Nasadit touhu. Pomilovat chuť.

Vzít si ho. Vytetovat. Odvést pryč. Být spolu.

Myslím, že až si to ráno přečte. Náležitě se pobaví.

Krásné ráno.

..kind of sad

Varování: Může vyvolat depresoidní křeče způsobené marnivou naivitou pisatele.

V leže se klofe poněkud nesměle a nepříjemně. Za krkem se napíná struna bederní a vůbec. V uších zvoní táhlá melodie a vše tak podporuje věru zkroušenou atmosféru první a zároveň osamocené –komorní- noci na koleji. Za dveřmi prosakuje hlahol zdejších veteránu a dokonce i stín se bojí vystrčit svůj hákovitý nos, aby přečkal cestu na toaletu (asi tři metry) ve střízlivém bezpečí. Samozřejmě…být mačo medvěd, nakráčím mezi ně ve svém stylovém županu a zoufale je prosím, aby mi ukázali sprchy (ale tak nějak tuším, že je nechci vidět ještě pěkně dlouho – iluze  o zamykací vířivce pod kapuci jsou tak heboučké! Aj!)

Nu, kdybych bylo dobrodružné a důvěřivé (a možná také neunavené po odklízení hnoje (rozuměj smejčení staletých nánosů prachu z nábytku i v jeho útrobách), mohlo jsem si to trajdat mezi chuligány k Rudolfínu a tam se setkat s tajemným průvodcem v interkakci ve světě nul a jedniček (aneb, když si autor neodpustí své pseudo-poetické žvásty a připadá někomu zajímavý).

Opět jsem prchlo do končin tuze líbezných za hranice Čech. Ocenilo bych, kdyby mi už konečně někdo přiřkl manipulaci s časem. Jeho pokřivováním, minimálně. Vím, bylo bych moc rozmazlené a možná i..umazlené? Rádo bych.

To mi připomíná, že…jsem bylo po dlouhé době skutečně pohnuté písní. Miluji když se vám melodie drásavě zakousne do hrudi a máčí srdce v slzách, které polykáte, zatímco vaše láska se nechává podobně unášet…bylo to krásné. Moc. 

Vlastně…ten sobecký popud, který mě hnal k napsání další slátaniny jaksi vypršel. Což je dobře. Zase bych jen otravovalo jiná bytí. Víte..tyhle záblesky mých předků v sobě skutečně nenávidím. Nechci – nejsem – nebudu. Jak mi bylo řečeno…‘musíš se dostat do rovnováhy se svými démony‘. Zkouším to. Huh.

Taky…mám pocit, že už nemůžu psát. Věky jsem si nepohrála se stvořením nového charakteru. Možná jsem náročnější. Nebo jen línější. Oprášit a předělat, to ano. Jenže…je to tak nudné. A záhy mi připadá nesmyslné absolutně vše, co se zjeví přede mnou na monitoru. A tak tiše závidím jiným. A to je hloupé. Tak dětsky hloupé.

Ah.

Zima. Nuda. Melancholie. Maniakální smích. Tahle atmosféra je šílená, asi jako moje levá hemisféra.

Chtělo jsem stihnout tolik věcí. Nu což. Budu ve škole za negramota. Roznesou mne na ostří katan – uh! A co má být, bude zábava. Takže…si mě užijte, dokud můžete. Za týden se stěhuji do Bohnic. Nebo někam…tam. Ach ne, Jordmunde! Docházejí mi slova…! – Tak se zachumlám pod peřinu a budu objímat vzduchoprázdno.

Industrial Žán n.1

 Dny se nám sčítají, oddech od všemožných inspirací byl vystřídán příjemnou návštěvou a chvílemi v rodinném kruhu. Osvěžující a hezké. Obzvláště, když už konečně máte možnost si promluvit o všem možném. Jednomu to skutečně schází. Ne, že ne.

Počasí přálo snad až příliš. Horko unavovalo svaly a žaludek nestíhal a házel jednu směnu za druhou. Bránice se procvičila. Obavy z vysokoškolského života jsou na všechny frontách stejné. A ty katastrofické ozvy budoucnosti *maniakální smích*

Soukromý dýchánek mě mrštil vstříc zdi, kdy můj obličej byl přetransformován do skvostné tváře našeho oblíbeného Žána/Žaka z Montarži a kdo by to vytušil...francouzský lamač oboupohlavních srdcí si libuje v industriálním tanci – tedy, uznejme, že jeho pokusy byly skvostné. A teď se mlátí do hlavy za to, že ty tucavé rytmy nemůže vysosat z podvědomí a stále tu skotačí a čeká na svého milovaného. *mezitím uslintává nad jedním tanečníkem – jo, Žaku, musíš ještě dost trénovat a zabrousit do vod smrtelné vyhublosti*

Titulek?

Našla jsem gramofonovou desku. Povalovala se na chodníku, poškrábaná a opuštěná. Vzala jsem si ji. Pod ochranné křídlo. Kdyby mi vyšší moc nevyhodila těch pár, co bylo doma, měla by společnost. Nyní je stále osamocená, ale za to má postavení unikátu. Inspiruje.

Setkání po roce se vydařilo. Zůstáváme stejní. Možná o něco divnější ve svých podstatách. Rozumíme  si a poskakujeme lesní cestou a adrenalinově na krajnici silnice. Máme podobné touhy o rozběsněných tělech, ale chybí vhodná místa. Potemnělá klubová atmosféra, kde je snazší si představit, že vás nikdo nepozoruje.

Nemáme chuť na alkohol a kriticky pohlížíme na dřevorubce s kytarou a ukřičeným hlasem o depresích, smíchu a zabíjení. A lásce. Ta přece nesmí chybět.

Nohy v sandálech křehnou díky vlhké trávě. Přesto přešlapuje v hloučku individuií a nasloucháme dalšímu řinkotu. Než se nachýlí čas odchodu. Ťukám krátké zprávy a posílám je stovky kilometrů daleko. Usmívám se. Jsem v jiné realitě.

Cesta napříč městem až do železniční výhně je zvláštní. Kdosi nám odplouvá s větrem a my se vžíváme do rolí tělesných strážců. Nemravné kočky se mrouskají na stanici a mi div nemetáme salta při loučení. Průvodčí si pomyslí, co si o zfetované mládeži.

Hlavní město je přeplněné. Málo zeleně, hodně vody. Líbí se mi masivní schodiště mé nové školy. Možná je vážně mramorové. Příjemné na omak. Dívka vedle mne má na papíře poznámku, že studuje indonéštinu – už si nepřipadám jako exot. Nesuď knihu podle přebalu. Zde to platí dvojnásob. Zvláštní bytosti. Snad ne kanibalské.

Jiné prostory, načichlé odlišnými osudy. Stačí exkurze, důkladnější poznání se vyhýbám obloukem.

Ukořistila jsem jídelní hůlky, tím ochmatáváním z nich sedřu lak. V mrazničce se tetelí čajová zmrzlina – dopadne katastrofálně.

Ten výlet mě zmohl.

Po ránu

Minul další den. Zpočátku vcelku aktivní. Zvěčnění mé tváře a zábavné porovnání s tím co bylo před rokem, či pěti lety. Krapet změna. *rozuměj: její sestra se mohla při prohlížení potrhat smíchy – to jednoho potěší*

Skutečně nesnáším zařizování, papírování. Mám pocit, že zapomenu na něco důležitého a celé mé vystresované snažení se potopí na dno rybníka. Uvidíme za pár týdnů. Hlavně nezapomenout dojed na zápis a ubytovat se na koleji. Celkem se těším. Půl roku stagnace mi nesvědčí a už to ve městě začíná být lehce nudné. Zkrátka touha po samostatnosti a být lidem blíž….je silnější. *smích – připomíná jí to prvotní zvířecí instinkty*

V knihovně jsem vyrazila dech knihovnici tím, že jsem si půjčila pouze jedinou knihu (Největší rozkošnici od Saikaku(a)). Ale mohou si za to sami. Rozsah japonské literatury je tam minimální, kvůli čemuž do Prahy odjíždím i dříve, abych mohla knihovnu rabovat směle v útrobách našeho velkoměsta. Víte, že mi zkoušky na knihovnickou utekly o pouhé dva body? * + fakt, že se na přijímačky vůbec nepřipravovala…celkem dobré skóré, no ne?*

Po úmorném tažení v úlisném vedru do obchodu a zpět, jsem přepadla narvané papírnictví. A byl tam ON! Přesně jako kdyby čekal až si pro něj přijdu. Asi A5-tkový zápisník s tvrdými deskami *které bojkotovala* s gumou, aby se samovolně neotvíral a stužkou na založení. A je překrásně duhový! *dokonce má každá část šest proužků – och, je zkrátka dokonalý* Takže jsem moc ráda, že jsem jeho hrdý vlastník. *mazlí ho*

A jak jsem byla ze všeho rozvášněná, přehnala jsem pár věcí. Žel, mrskačské důtky zatím nevedu, navíc se náš malý byt zaplnil lidmi a hlaholem, který mne dráždil. S těžkým srdcem jsem vyrazila na vzduch. Vypovídat se, projít. Nakonec se to protáhlo skoro na neplánovanou pětihodinovou vycházku, kdy nám cestu křižoval Didokeř Tygřík a sprintující ježek.

Dnes odpoledne bych měla vidět lidi, které…jsem nepotkala víc než rok. Šílená představa. Osm let se vídáte dennodenně a pak se rok míjíte a ani vám to nepřijde. No nic. Zatím končím. Vstala jsem brzy ráno. Chci tu být a čekat. Tak zaplácávám čas.

Den bude tak krásný, jaký si ho uděláte.