Titulek?

Našla jsem gramofonovou desku. Povalovala se na chodníku, poškrábaná a opuštěná. Vzala jsem si ji. Pod ochranné křídlo. Kdyby mi vyšší moc nevyhodila těch pár, co bylo doma, měla by společnost. Nyní je stále osamocená, ale za to má postavení unikátu. Inspiruje.

Setkání po roce se vydařilo. Zůstáváme stejní. Možná o něco divnější ve svých podstatách. Rozumíme  si a poskakujeme lesní cestou a adrenalinově na krajnici silnice. Máme podobné touhy o rozběsněných tělech, ale chybí vhodná místa. Potemnělá klubová atmosféra, kde je snazší si představit, že vás nikdo nepozoruje.

Nemáme chuť na alkohol a kriticky pohlížíme na dřevorubce s kytarou a ukřičeným hlasem o depresích, smíchu a zabíjení. A lásce. Ta přece nesmí chybět.

Nohy v sandálech křehnou díky vlhké trávě. Přesto přešlapuje v hloučku individuií a nasloucháme dalšímu řinkotu. Než se nachýlí čas odchodu. Ťukám krátké zprávy a posílám je stovky kilometrů daleko. Usmívám se. Jsem v jiné realitě.

Cesta napříč městem až do železniční výhně je zvláštní. Kdosi nám odplouvá s větrem a my se vžíváme do rolí tělesných strážců. Nemravné kočky se mrouskají na stanici a mi div nemetáme salta při loučení. Průvodčí si pomyslí, co si o zfetované mládeži.

Hlavní město je přeplněné. Málo zeleně, hodně vody. Líbí se mi masivní schodiště mé nové školy. Možná je vážně mramorové. Příjemné na omak. Dívka vedle mne má na papíře poznámku, že studuje indonéštinu – už si nepřipadám jako exot. Nesuď knihu podle přebalu. Zde to platí dvojnásob. Zvláštní bytosti. Snad ne kanibalské.

Jiné prostory, načichlé odlišnými osudy. Stačí exkurze, důkladnější poznání se vyhýbám obloukem.

Ukořistila jsem jídelní hůlky, tím ochmatáváním z nich sedřu lak. V mrazničce se tetelí čajová zmrzlina – dopadne katastrofálně.

Ten výlet mě zmohl.