xD

No toto…osočit rozeného melancholika z nadmíry depresózního postu je vskutku…zábavné xD.

Vše svalme na podivnou barvu mých vlasů, které mají do fialové daleko stejně jako já k vývojáři léku proti nachlazení. Kdyby mi nebylo líto toho hnízda, které čím je delší – tím méně se dá tvarovat – a stává se nudným!, tak už tam skvostnou lilu vážně hodím. A možná že před vánoci něco sebevražedného spáchám. Mhm. Ty prameny mne budou nenávidět! Muheheh!

Víte, asi jsme magnet na psi…nebo irský setr zbožňuje glády. V obou případech s tím mám, co společného, neboť mi to úchvatný zvíře spalo u nohou a na té botě si ležerně hřálo hlavu. Závistivé pohledy paničky mi stimulovaly ego. Asi vážně čekala, až jí na její vtíravou otázku, zda mi ten pes nevadí, odpovím, že ano. Buheheh!

Taky jsem si vzpomněla, když jsme tím vlakem s princem( bez bílého oře) jeli poprvé (a vlastně dosud naposledy) do mého mateřského města. Pamatuji si na Slunce, maniakální vítr, kradmé polibky a netušené dotyky. Kdo by řekl, že koukání z okna se vám může vypálit do paměti s neodtesatelnou kuráží. Juheheh!

Vanilková svíčka voní úchvatně. Hledám brigádu, ale montovat hrabičky za tři každý na kus nehodlám a otravovat spoluobčany už vůbec ne.  Snad už zítra dodělám referát. Bylo by to příjemný. Ve škole jsme po zadu – což je špatné znamení – Vánoce asi nebudou! Uaheheheh!

Ba ne. Podzimní listí je nádherný. Ty jasný barvy. Který tužkou nevystihnete. Jasně…po dlouhé době jsem si črtala do úkoláčku (hahah) a musím přiznat, že mám úchylku na oči. První, co vždy bezmyšlenkovitě čmárám je oko…pokřivené bolavé…ale stále oční v celé své podstatě.

Vážně tu splácávám páté přes deváté a nedává to smysl. Dnes mám vážně vtipný den. Takže se rozloučím. Taková ztráta času s každým slůvkem na víc, vy a ti kdož mne čtete.

P.S.: Pojďme do tmy na peer akce!

Ehm, dobrá…xD

...

 Máš za potřebí obdivovat a plazit se u nohou samotné Arogance?

Uznávám Talent.

Ovšem v momentě, kdy přítele začneš přehnaně uctívat, jsi pouhým otrokem vlastní slabosti.

Dělat ze sebe modlu je Ubohé. Velice.

Rudolf

Ano. Červená bambule místo nosu. Je mi jasné, že i v noci září jako maják. Brutální rýma. Jediné, co mě štve je, že mi zaléhají uši - ty změny tlaků, bleh. Rvu do sebe vitamín Cé, preventivně polykám prášky. Ale když se člověk pořád poflakuje v metru mezi masou bacilonosičů...uhm, umíte si představit. Divím se, že mě učitelé nezabili za rušení jejich posvátných hodin mým neustálým smrkáním. Je mi to už i krajně trapné a ty...několikrát použité kapesníčky. Ehm.

Navzdory mizivé finanční situaci jsem si koupila teplý kabát. Sako bylo bez účinku. Otec mi opět nepřispěje a já se musím poohlížet po brigádě. Jenže je mi mizerně a na tempo ve škole si teprve zvykám. Připadám si jako Podkoní a žák...eh?!
Přežívám z nevýživných zásob jídla. Dokonce jsem dnes musela i oželit registraci do knihovny (proč já?! T.T), abych si mohla dovolit cestu domů. Když si to tak po sobě čtu, chytám tu cuky smíchu. Ne, nelituju se. Prostě sumíruju a vypadá to celkem zoufale xD

Občas se musí něco poslat do éteru. Začínám lehce pracovat na referátu, ze kterého mám děs a hrůzu, takže jej nelogicky odkládám. Nemám už ani měsíc, tak půlku. Nestíhám. Takže se pokusím nadělat nějaké úkoly dopředu, abych si mohla užít přítomnosti svého skvostného přítele. *vážně je zvědavá, jak na sebe budou reagovat dva pro ni tolik důležití lidé - snad to neskončí nukleární válkou*

No nic, zalézám pod peřinu s učením. A zítra doufejme domů *najíst se, vyspat, potěšit* - ne nejsem příživník xD

***********************************************************************************

Vídám ve škole mladého muže na vozíku, myslím, že mne inspiruje...mohl by. Čiší z něj zvláštní charisma. Někdy bych se s ním ráda pustila do řeči. Ale nechci navodit mylný dojem, že je to jen z lítosti.

Z.

 ...Útržek, nezajímavý, bez děje, bez konce i začátku...

Vůně šafránu. Lechtivé pohlazení medových konečků. Kapky rosy. Srážející se dech na spáncích. Drobné mrazení v podbřišku. Jak je to jen dlouho, kdy naposledy přišla Zima? Prokřehlé rty popraskaly. Položila se do trávy. Sníh se vsakoval do podvědomí. Otevřené žíly se klikatily po krajině. Odplouvala po proudu. Krvavá předtucha hřejivé náruče. Objala se pažemi. Přivírala víčka. Řasy stínily zmírajícímu Slunci.

Látka šatů mazlivě tonula v dívčím klíně. Cvrkot louky uspával. Stébla trávy tlumily kroky příchozí. Tetelivý stín padl na ležící krásu, obyčejnou a promarněnou. Clonil jí před paprsky podzimu.

„Jsi tu...?“ zašeptala světlovláska. Silueta zářila a úponky temnoty se jí ovíjely kolem kotníků. Tolik se bála, že usne samotná. Nedočká se první sněhové vločky.

„Kdykoliv procitneš, naplním tě vůlí k životu. Kdykoliv upadneš, rozedřu tvé rány, abych je mohla zhojit. Kdykoliv zapomeneš, napojím tě jedem a uvrhnu do světa znovu...“ šeptavá ozvěna. Studený vítr v dalekých korunách stromů.

Ležící vztáhla bledé ruce, sevřela chladivou látku. Slabě k sobě stahovala sklánějící se postavu až se jí zakryla. Dlaněmi sledovala linii zad. Drobné polibky vtiskovala do rusých vlasů. A její slzy máčely a dráždily kůži bezejmenné. Které vždy mluvila v hádankách, avšak její doteky vypověděly mnohé. Snad proto milovala...

„Přijde Zima. Brzy.“

„Ano.“

„A my s ní.“

...

Zabte mně

Uhm. Děkuji své povaze za předem zkaženou noc a nenaladěnost na celý zítřek. Když přetrhnete vlákénko konverzace příliš prudce - nemám z toho moc dobrý pocit. Novorozenec bez pupeční šňůry má asi podobný problém.

Aby to nebylo tak drastické...i když je tato kolej otřesná, slyšet na chodbě zvuk klavíru nebo houslí je zkrátka kouzelné.

Nic

Připadám si jako příležitostný přenocovatel. Poslední dobou cestuju a vlak je mým druhým domovem. Vlakodomovec. Celkem se mi ten prostředek zamlouvá. Ale s blížící zimou mám s to chutí mu vyrabovat záchranou brzdu. Začíná sezóna dvouhodinových zpoždění. Já chytl a zatím maličkou rýmičku. Která svou souhrou náhod přispěla k tomu, že jsem se v noci s nákladem potloukala po ulicích a metru, abych po úmorném telefonování našla azyl u svých blízkých. Vysmála jsem se na deset let dopředu. Nikdy si nezapomínejte cinkátka. Nemá to smysl, ale…zase zažijete celkem fajn brůžo a setkáte se s lidmi, na které nebyl moc čas.

Je tu děsná kosa, můj nos je v ohrožení. Letní sáčko nepokrývá dostatek tukových zásob. Mrznu a zoufale mrkám přes výlohy na kabáty. Moknu a vlasy se mi kroutí jako chapadélka chobotnicového koláčku.

V hodinách myslím na krajně nevhodné perverzárny, které navždy zůstanou v mučírně podvědomí, neboť nemají šanci na seberealizaci xD Kvůli mé milé a hodné povaze samozřejmě.

Dnes nás učitel zval na pivo. Vypadalo to, že z něj vyleze něco důležitého, jak se úmorně tvářil, jako kdyby tvořil studii o hormonizaci mentolové žvýkačky v době Jajoi. No nic. Až zjistí, že nejsem na nic odborník a hloubkově se leda tak starám o mezizubní prostor, no…proboha.

Je mi horko na tváře. Křečovitě se usmívám jako přežraný sysel. Mám divnou náladu. Ve smyslu dělat šílenosti. Něco mě naspeedovalo. Zachraň sebe xD

Přežít

…týden je občas velmi obtížné. Avšak vzít onu výzvu na unavená bedra a přečkat perný začátek – stojí snad za povšimnutí, no ne?

Ani netuším, co přesně chci v tomto článku zrcadlit. Po dlouhé době jsem byla vystresovaná. Nechutný pocit, kdy se ta potvora v břiše vzdouvá a utlačuje plíce, hrdlo. Mozek se nedokáže soustředit. Připadáte si zasypáni lavinou vědomostí, které vám prokluzují mezi prsty. Kolem sebe vidíte bezstarostnou dokonalost, zatímco se vy utápíte ve vlastní bezmocnosti. A dokonce máte i zbabělé myšlenky na útěk, ale…to už nemůžu připustit. Žádné další útěky. Ne. Konečně bych ráda dotáhla něco dokonce, pokud to bude v mých silách. A já se budu snažit. Bohové. Byla to má volba, couvat se nebude.

Přijmout změnu v životě. A že jich ještě přijde.

Nu, řekněme, že zkazky o fakultě nelhaly. Skutečně je to labyrint. S maličkými třídami. Nafouknout se tu může leda dvůr, kde se dá i dýchat. I když jít potmě po starobylých schodech má své kouzlo.

Lidé se zdají být v pohodě a příjemní. Samozřejmě mé komunikační schopnosti zapojit se do rozhovorů a nesmělost mi činí jisté překážky, ale už se to zlepšuje. Ah.

Tolik papírů na jednom místě jsme ještě neviděla – teď jimi mám zahlcený stůl i postel. Děsivé. A také si třesu rukou k málem zdárnému zkolabování. Přeceňovat tělo a odpírat mu živiny se nedoporučuje. Ani chodit bos do společných sprch. Na houby chodím ráda, ale raději do lesa. Vždycky tak pěkně čvachtám a vířím županem po chodbě. Pokud se tam zrovna nekoná brutální sešlost individuíí, která mají tolik štěstí, že se nemusí mučit nad studijním materiálem. A to jsem se tolik těšila, kolik projdu klubů a že vyrazím ven. Nemohu si to dovolit. Čas a finance jsou nechutní tyranové! Můj anděly strážný, dej ať se brzy chytím tempa. A přežiju ponižující referát před tabulí.

Zase melu nesmysly. (Ne)vždy mám představu, co sem napíšu. Pokaždé z toho vzejde nesmyslná slátanina, která nikomu nic moc nevypoví. Nu, možná to dělám záměrně. Hah.

Každopádně…mé rodné město mne fascinuje tím, jak málo lidí tu lze potkat na ulici. Je to tak uvolňující! Ani jsem si neuvědomila jaký tu mám relaxační poklad. Velkoměsta mi k srdci nepřirostou nikdy.

V poslední době začínám být perverzní – obranná reakce na hromadící se povinnosti. Chtěla bych své představy vykreslit v poezii. Chybí brk a inkoust.

Jestli to takto půjde dál, můj milý se uškytá k smrti, a já jej nemile překvapím svou tajuplnou stránkou experimentálního maniaka. Lituji jej. *smích* *co si v tom asi čtenáři představují za necudnosti?*

Tak dobrá. Pro zatím. Na počtenou. Potřebuji kulturní vyžití. I film by potěšil. No…krásné sny.

xD