Přežít

…týden je občas velmi obtížné. Avšak vzít onu výzvu na unavená bedra a přečkat perný začátek – stojí snad za povšimnutí, no ne?

Ani netuším, co přesně chci v tomto článku zrcadlit. Po dlouhé době jsem byla vystresovaná. Nechutný pocit, kdy se ta potvora v břiše vzdouvá a utlačuje plíce, hrdlo. Mozek se nedokáže soustředit. Připadáte si zasypáni lavinou vědomostí, které vám prokluzují mezi prsty. Kolem sebe vidíte bezstarostnou dokonalost, zatímco se vy utápíte ve vlastní bezmocnosti. A dokonce máte i zbabělé myšlenky na útěk, ale…to už nemůžu připustit. Žádné další útěky. Ne. Konečně bych ráda dotáhla něco dokonce, pokud to bude v mých silách. A já se budu snažit. Bohové. Byla to má volba, couvat se nebude.

Přijmout změnu v životě. A že jich ještě přijde.

Nu, řekněme, že zkazky o fakultě nelhaly. Skutečně je to labyrint. S maličkými třídami. Nafouknout se tu může leda dvůr, kde se dá i dýchat. I když jít potmě po starobylých schodech má své kouzlo.

Lidé se zdají být v pohodě a příjemní. Samozřejmě mé komunikační schopnosti zapojit se do rozhovorů a nesmělost mi činí jisté překážky, ale už se to zlepšuje. Ah.

Tolik papírů na jednom místě jsme ještě neviděla – teď jimi mám zahlcený stůl i postel. Děsivé. A také si třesu rukou k málem zdárnému zkolabování. Přeceňovat tělo a odpírat mu živiny se nedoporučuje. Ani chodit bos do společných sprch. Na houby chodím ráda, ale raději do lesa. Vždycky tak pěkně čvachtám a vířím županem po chodbě. Pokud se tam zrovna nekoná brutální sešlost individuíí, která mají tolik štěstí, že se nemusí mučit nad studijním materiálem. A to jsem se tolik těšila, kolik projdu klubů a že vyrazím ven. Nemohu si to dovolit. Čas a finance jsou nechutní tyranové! Můj anděly strážný, dej ať se brzy chytím tempa. A přežiju ponižující referát před tabulí.

Zase melu nesmysly. (Ne)vždy mám představu, co sem napíšu. Pokaždé z toho vzejde nesmyslná slátanina, která nikomu nic moc nevypoví. Nu, možná to dělám záměrně. Hah.

Každopádně…mé rodné město mne fascinuje tím, jak málo lidí tu lze potkat na ulici. Je to tak uvolňující! Ani jsem si neuvědomila jaký tu mám relaxační poklad. Velkoměsta mi k srdci nepřirostou nikdy.

V poslední době začínám být perverzní – obranná reakce na hromadící se povinnosti. Chtěla bych své představy vykreslit v poezii. Chybí brk a inkoust.

Jestli to takto půjde dál, můj milý se uškytá k smrti, a já jej nemile překvapím svou tajuplnou stránkou experimentálního maniaka. Lituji jej. *smích* *co si v tom asi čtenáři představují za necudnosti?*

Tak dobrá. Pro zatím. Na počtenou. Potřebuji kulturní vyžití. I film by potěšil. No…krásné sny.

xD