Svět se tříští

Asi bych měla uvést několik věcí na zřetel. Nebo na pravověrnější míru. Jak vám to vyhovuje. Asi nastává cosi jako můj vnitřní přerod. Někde jsem se dočetla, že lidské buňky se obnovují jednou za sedm let. Nevím, co je na tom pravdy. Ale...dost by to sedělo.

Chci se vrátit k manuálním činostem. Zkusit v sobě vyhrabat to dítě, který pořád něco tvořilo. Nemyslet tolik nad tím, "co" to bude, ale zkrátka...osvobodit se. Žel, můj milovaný přítel z toho nadšený nebude, neboť na psaní nemám vůbec chuť a přestalo mě to bavit. Takže to bude ještě drsné období. Ale možná až se zbavím stresu ze zkoušek a budu mít prostor se uvolnit, zase mě ta chuť popadne. Ale to už bude pro drtivou část jeskyň pozdě. Sayonara, přátelé.

Chci žít trochu jiným způsobem. Víc...jak to nazvat...zodpovědněji a neflákat se. Dokud nepřijdu o poslední zbytky fantazie. Pak už bude celkem pozdě.

A jak jsem včera měla protivně xenofobní náladu masakrového výletníčka. Dneska jsem zabouchnutá do světa. A proto půjdu ven a pak se drtit na zítřek.

Ještě jednou se omlouvám svému princi. Vím, jak moc mi chtěl pomoc a bylo to hezké a ohleduplné. Ale já važně nesnesla kontakt. Občas to tak mám. Další má stinná stránka. Ale nestává se to často. Je to jen nahromadění toho, že jsem zvyklá být sama, když chci...a na koleji je to celkem sci-fi představa - a když vylezete ven - všude jsou lidi! A pak jdete do zapadlý uličky a už se nevrátíte...ne děkuju.

Jsem tak sjetá.

Hah

Asi si neumím uspořádat čas. Nebo je těch povinností až příliš. Zlepší se to vůbec? Protivné otázky. Jsem asi blázen. Nebo šílenec. Nejspíš...

Trumpadá

Čas od času vyhledám společnost. Nemám chuť se vymaňovat, když už se tak dost vytrhávám z kolektivu. I když převážně mlčím, stávám se jakousi vědomou součástí. Pozorovatel. Mám ten post vcelku ráda.

A poté přicházejí momenty. Náhody. Jistá nahodilost okamžiku, kdy doufáte v něco do žaludku a tvrdou matraci pod hlavou. Přesto vás osloví vnitřní impuls a díky tomu poznáte člověka, se kterým se sami v sobě odrážíte. Neskutečnost. Říkám já. Pravda. Mohl by se hádat ten druhý.

Každopádně to bylo velmi příjemné povídaní. A doufám, že všem slibům - či spíše přáním - dostojíme. Vážně bych moc ráda začala znovu kreslit. Mít motivaci. A pohroužít se do...jistého kreativna.

Ale kdo ví. Zda zde setrvám. Povinnosti se bortí. Učení...mě hroutí. Ale snaha bude. A je. Ano?

Pro příště si snad odpustím šokující poznámky o podivném osobnéím životě asijských kultur. A bude to dobré. Nebo ne?


Jsem. Mimo.

FIKTIVNÍ PAMĚTI

musím.


Leží mi to v hlavě tak dlouho.

Ano?

Možná toho chci moc. Zrovna dnes. Kéž by pár slov.

Vnímá mě někdo?

Brzy po půlnoci

Myslí, že bych měla vydat knihu poezie. Myslím, že je to celkem nesplnitelné upsání se.

A do té japonské čajovny (celkem hodně na úrovni - seděli jsme v koutku, který byl jako vytržen z japonského pokoje, hezky na tatami u nízkých stolečků) hledají spolupracovníky, co myslíte...mám mířit vysoko? *smích*

Jsem kukla omotaná slizem. A chci vám popřát dobrou noc. Protože jsem poprvé jela tramvají (a to v noci) a trefila cestu na kolej.

Brzké vstávání. Asi budu zítra mrtvá.

*jde usnout s myšlenkou na svého H., kterého dnes ostudně nechala večer samotného*

Tralalé?

První překážka zdolána. Podivné. Učitel mi už připadá mnohem sympatičtější - jsme to ale povrchní dítko. *mrk*

A po úspěchu následuje...ano?...samostudium! Takže nadrtit se znaky co nejrychleji a co možnou volnou chvíli. Dnes už celkem zmírám únavou. Nezdá se to, ale je to časově náročné.

Ale...konečně začnu opět číst. Nabrala jsem si hromádku knih od japonských autorů a doufám, že mi zbude čas.Taky procvičuji angličtinu minimálně sluchově, i když...slovní zásobu si rozšířím v zajímavém okruhu xD

A mohu tiše doufat, že si mé rady vezme kdosi k srdci.

Krásný maniakální večer!

Well

..today was it for the first time..I cried in the shower. I think this moment waits for all of us. It's the only place where I can hide, run away...and my family simply can't see how weak and sad I am inside...

my eyes are awfully red...

but I feel much better now...all the barriers have disappered..

I hate myself for one thing...I don't know how to help other people...and how to make them smile.

Snové

Poletuje tu kolem vykladač snů? Co o mě vypovídá sen o yayoi, které se jmenovalo tuším Chimpanzee bloody anus a slizkém spolužákovi, který nás chtěl všechny postřílet laserem na baterky? (víte, taková červeně blikající pistolka od našich asiiských bratrů a sester) - mimochodem v tom snu jsem měla mega záchvat smíchu z té jeho kuráže.

Pak se tam připletlo cosi...že jsem se stěhovala s půlkou pokoje (neví, jak to pobrala) a málem mi ujel vlakobus. Pak cosi o obrovských psech, bahnivých krách v naší řece a italsko povodňovém podnebí.

Nápady?

H.

Je nejlepší.
Protože mě dokáže rozesmát.

A.

Tiché bláznovství podzimu

Dovede mi někdo z vás pomoci? Posbírat roztříštěný prach. Vlahé doznání na konečcích vzácných slov. Dovede kdokoli z vás polapit melodii? Ochutnat kořeněné tóny? Mé srdce, můj hřích. Na kamenném schodišti. Smeteno ke straně. Ošlapané a povznášející. 

Ta hudba...

...má mysl.

Nesnesu. Neunesu. Nemám vůli.

Prorůstá mou. Prastará živelnost. Má podstata. 

Dohnala mne.

Opět...

..se mi zdají šílené a slovy nepopsatelné sny.

začíná to být v pořádku..

Díky Bohům.

Jsem tu.

xD

No toto…osočit rozeného melancholika z nadmíry depresózního postu je vskutku…zábavné xD.

Vše svalme na podivnou barvu mých vlasů, které mají do fialové daleko stejně jako já k vývojáři léku proti nachlazení. Kdyby mi nebylo líto toho hnízda, které čím je delší – tím méně se dá tvarovat – a stává se nudným!, tak už tam skvostnou lilu vážně hodím. A možná že před vánoci něco sebevražedného spáchám. Mhm. Ty prameny mne budou nenávidět! Muheheh!

Víte, asi jsme magnet na psi…nebo irský setr zbožňuje glády. V obou případech s tím mám, co společného, neboť mi to úchvatný zvíře spalo u nohou a na té botě si ležerně hřálo hlavu. Závistivé pohledy paničky mi stimulovaly ego. Asi vážně čekala, až jí na její vtíravou otázku, zda mi ten pes nevadí, odpovím, že ano. Buheheh!

Taky jsem si vzpomněla, když jsme tím vlakem s princem( bez bílého oře) jeli poprvé (a vlastně dosud naposledy) do mého mateřského města. Pamatuji si na Slunce, maniakální vítr, kradmé polibky a netušené dotyky. Kdo by řekl, že koukání z okna se vám může vypálit do paměti s neodtesatelnou kuráží. Juheheh!

Vanilková svíčka voní úchvatně. Hledám brigádu, ale montovat hrabičky za tři každý na kus nehodlám a otravovat spoluobčany už vůbec ne.  Snad už zítra dodělám referát. Bylo by to příjemný. Ve škole jsme po zadu – což je špatné znamení – Vánoce asi nebudou! Uaheheheh!

Ba ne. Podzimní listí je nádherný. Ty jasný barvy. Který tužkou nevystihnete. Jasně…po dlouhé době jsem si črtala do úkoláčku (hahah) a musím přiznat, že mám úchylku na oči. První, co vždy bezmyšlenkovitě čmárám je oko…pokřivené bolavé…ale stále oční v celé své podstatě.

Vážně tu splácávám páté přes deváté a nedává to smysl. Dnes mám vážně vtipný den. Takže se rozloučím. Taková ztráta času s každým slůvkem na víc, vy a ti kdož mne čtete.

P.S.: Pojďme do tmy na peer akce!

Ehm, dobrá…xD

...

 Máš za potřebí obdivovat a plazit se u nohou samotné Arogance?

Uznávám Talent.

Ovšem v momentě, kdy přítele začneš přehnaně uctívat, jsi pouhým otrokem vlastní slabosti.

Dělat ze sebe modlu je Ubohé. Velice.

Rudolf

Ano. Červená bambule místo nosu. Je mi jasné, že i v noci září jako maják. Brutální rýma. Jediné, co mě štve je, že mi zaléhají uši - ty změny tlaků, bleh. Rvu do sebe vitamín Cé, preventivně polykám prášky. Ale když se člověk pořád poflakuje v metru mezi masou bacilonosičů...uhm, umíte si představit. Divím se, že mě učitelé nezabili za rušení jejich posvátných hodin mým neustálým smrkáním. Je mi to už i krajně trapné a ty...několikrát použité kapesníčky. Ehm.

Navzdory mizivé finanční situaci jsem si koupila teplý kabát. Sako bylo bez účinku. Otec mi opět nepřispěje a já se musím poohlížet po brigádě. Jenže je mi mizerně a na tempo ve škole si teprve zvykám. Připadám si jako Podkoní a žák...eh?!
Přežívám z nevýživných zásob jídla. Dokonce jsem dnes musela i oželit registraci do knihovny (proč já?! T.T), abych si mohla dovolit cestu domů. Když si to tak po sobě čtu, chytám tu cuky smíchu. Ne, nelituju se. Prostě sumíruju a vypadá to celkem zoufale xD

Občas se musí něco poslat do éteru. Začínám lehce pracovat na referátu, ze kterého mám děs a hrůzu, takže jej nelogicky odkládám. Nemám už ani měsíc, tak půlku. Nestíhám. Takže se pokusím nadělat nějaké úkoly dopředu, abych si mohla užít přítomnosti svého skvostného přítele. *vážně je zvědavá, jak na sebe budou reagovat dva pro ni tolik důležití lidé - snad to neskončí nukleární válkou*

No nic, zalézám pod peřinu s učením. A zítra doufejme domů *najíst se, vyspat, potěšit* - ne nejsem příživník xD

***********************************************************************************

Vídám ve škole mladého muže na vozíku, myslím, že mne inspiruje...mohl by. Čiší z něj zvláštní charisma. Někdy bych se s ním ráda pustila do řeči. Ale nechci navodit mylný dojem, že je to jen z lítosti.

Z.

 ...Útržek, nezajímavý, bez děje, bez konce i začátku...

Vůně šafránu. Lechtivé pohlazení medových konečků. Kapky rosy. Srážející se dech na spáncích. Drobné mrazení v podbřišku. Jak je to jen dlouho, kdy naposledy přišla Zima? Prokřehlé rty popraskaly. Položila se do trávy. Sníh se vsakoval do podvědomí. Otevřené žíly se klikatily po krajině. Odplouvala po proudu. Krvavá předtucha hřejivé náruče. Objala se pažemi. Přivírala víčka. Řasy stínily zmírajícímu Slunci.

Látka šatů mazlivě tonula v dívčím klíně. Cvrkot louky uspával. Stébla trávy tlumily kroky příchozí. Tetelivý stín padl na ležící krásu, obyčejnou a promarněnou. Clonil jí před paprsky podzimu.

„Jsi tu...?“ zašeptala světlovláska. Silueta zářila a úponky temnoty se jí ovíjely kolem kotníků. Tolik se bála, že usne samotná. Nedočká se první sněhové vločky.

„Kdykoliv procitneš, naplním tě vůlí k životu. Kdykoliv upadneš, rozedřu tvé rány, abych je mohla zhojit. Kdykoliv zapomeneš, napojím tě jedem a uvrhnu do světa znovu...“ šeptavá ozvěna. Studený vítr v dalekých korunách stromů.

Ležící vztáhla bledé ruce, sevřela chladivou látku. Slabě k sobě stahovala sklánějící se postavu až se jí zakryla. Dlaněmi sledovala linii zad. Drobné polibky vtiskovala do rusých vlasů. A její slzy máčely a dráždily kůži bezejmenné. Které vždy mluvila v hádankách, avšak její doteky vypověděly mnohé. Snad proto milovala...

„Přijde Zima. Brzy.“

„Ano.“

„A my s ní.“

...

Zabte mně

Uhm. Děkuji své povaze za předem zkaženou noc a nenaladěnost na celý zítřek. Když přetrhnete vlákénko konverzace příliš prudce - nemám z toho moc dobrý pocit. Novorozenec bez pupeční šňůry má asi podobný problém.

Aby to nebylo tak drastické...i když je tato kolej otřesná, slyšet na chodbě zvuk klavíru nebo houslí je zkrátka kouzelné.

Nic

Připadám si jako příležitostný přenocovatel. Poslední dobou cestuju a vlak je mým druhým domovem. Vlakodomovec. Celkem se mi ten prostředek zamlouvá. Ale s blížící zimou mám s to chutí mu vyrabovat záchranou brzdu. Začíná sezóna dvouhodinových zpoždění. Já chytl a zatím maličkou rýmičku. Která svou souhrou náhod přispěla k tomu, že jsem se v noci s nákladem potloukala po ulicích a metru, abych po úmorném telefonování našla azyl u svých blízkých. Vysmála jsem se na deset let dopředu. Nikdy si nezapomínejte cinkátka. Nemá to smysl, ale…zase zažijete celkem fajn brůžo a setkáte se s lidmi, na které nebyl moc čas.

Je tu děsná kosa, můj nos je v ohrožení. Letní sáčko nepokrývá dostatek tukových zásob. Mrznu a zoufale mrkám přes výlohy na kabáty. Moknu a vlasy se mi kroutí jako chapadélka chobotnicového koláčku.

V hodinách myslím na krajně nevhodné perverzárny, které navždy zůstanou v mučírně podvědomí, neboť nemají šanci na seberealizaci xD Kvůli mé milé a hodné povaze samozřejmě.

Dnes nás učitel zval na pivo. Vypadalo to, že z něj vyleze něco důležitého, jak se úmorně tvářil, jako kdyby tvořil studii o hormonizaci mentolové žvýkačky v době Jajoi. No nic. Až zjistí, že nejsem na nic odborník a hloubkově se leda tak starám o mezizubní prostor, no…proboha.

Je mi horko na tváře. Křečovitě se usmívám jako přežraný sysel. Mám divnou náladu. Ve smyslu dělat šílenosti. Něco mě naspeedovalo. Zachraň sebe xD

Přežít

…týden je občas velmi obtížné. Avšak vzít onu výzvu na unavená bedra a přečkat perný začátek – stojí snad za povšimnutí, no ne?

Ani netuším, co přesně chci v tomto článku zrcadlit. Po dlouhé době jsem byla vystresovaná. Nechutný pocit, kdy se ta potvora v břiše vzdouvá a utlačuje plíce, hrdlo. Mozek se nedokáže soustředit. Připadáte si zasypáni lavinou vědomostí, které vám prokluzují mezi prsty. Kolem sebe vidíte bezstarostnou dokonalost, zatímco se vy utápíte ve vlastní bezmocnosti. A dokonce máte i zbabělé myšlenky na útěk, ale…to už nemůžu připustit. Žádné další útěky. Ne. Konečně bych ráda dotáhla něco dokonce, pokud to bude v mých silách. A já se budu snažit. Bohové. Byla to má volba, couvat se nebude.

Přijmout změnu v životě. A že jich ještě přijde.

Nu, řekněme, že zkazky o fakultě nelhaly. Skutečně je to labyrint. S maličkými třídami. Nafouknout se tu může leda dvůr, kde se dá i dýchat. I když jít potmě po starobylých schodech má své kouzlo.

Lidé se zdají být v pohodě a příjemní. Samozřejmě mé komunikační schopnosti zapojit se do rozhovorů a nesmělost mi činí jisté překážky, ale už se to zlepšuje. Ah.

Tolik papírů na jednom místě jsme ještě neviděla – teď jimi mám zahlcený stůl i postel. Děsivé. A také si třesu rukou k málem zdárnému zkolabování. Přeceňovat tělo a odpírat mu živiny se nedoporučuje. Ani chodit bos do společných sprch. Na houby chodím ráda, ale raději do lesa. Vždycky tak pěkně čvachtám a vířím županem po chodbě. Pokud se tam zrovna nekoná brutální sešlost individuíí, která mají tolik štěstí, že se nemusí mučit nad studijním materiálem. A to jsem se tolik těšila, kolik projdu klubů a že vyrazím ven. Nemohu si to dovolit. Čas a finance jsou nechutní tyranové! Můj anděly strážný, dej ať se brzy chytím tempa. A přežiju ponižující referát před tabulí.

Zase melu nesmysly. (Ne)vždy mám představu, co sem napíšu. Pokaždé z toho vzejde nesmyslná slátanina, která nikomu nic moc nevypoví. Nu, možná to dělám záměrně. Hah.

Každopádně…mé rodné město mne fascinuje tím, jak málo lidí tu lze potkat na ulici. Je to tak uvolňující! Ani jsem si neuvědomila jaký tu mám relaxační poklad. Velkoměsta mi k srdci nepřirostou nikdy.

V poslední době začínám být perverzní – obranná reakce na hromadící se povinnosti. Chtěla bych své představy vykreslit v poezii. Chybí brk a inkoust.

Jestli to takto půjde dál, můj milý se uškytá k smrti, a já jej nemile překvapím svou tajuplnou stránkou experimentálního maniaka. Lituji jej. *smích* *co si v tom asi čtenáři představují za necudnosti?*

Tak dobrá. Pro zatím. Na počtenou. Potřebuji kulturní vyžití. I film by potěšil. No…krásné sny.

xD

another night post?

Zchlazení se vařící vodou. Zrudlá pokožka, kterou obyčejně prosvítají žíly. Krvavé proudy řinoucí se z hlavy. Z vlasů. Pod nohama krvavá lázeň. Myslela jsem, že mi to pročistí myšlenky. Je mi nesnesitelné vedro.

Dnes nepůjdu brzy spát. Moc přemýšlím. Zabijte mou fantazii. Tedy, odsekejte některé její části. Prosím. Abych si pak nemusela připadat jako ten „který všemu přikládá váhu“.

Momentálně si pohrávám s jednou myšlenkou. Asi před třemi lety jsem se vlivem jedné osoby nadchla tzv. „volným vztahem“ limitovaným určitými pravidly. Neboť ze zkoumání okolí jsem došla k výsledku, že všichni nakonec podvedou svého partnera. Tudíž, když mu věnujete relativní svobodu, víte na čem jste a nemusíte se hroutit z nevěry. Silná slova. A utopická. Jistě, někteří to snesou. Měla bych je nazývat šťastlivci? Netuším.

Změnila jsem svůj volnomyšlenkářský postoj. Nyní, když existuje někdo, na kom mi neskutečně záleží, už mi to nepřipadá tolik jednoduché. A já si uvědomuji, jak moc jsem zranitelný tvor. Nebyla by to sebevražda? Na druhou stranu nechci nasazovat milovanému okovy – udusili bychom se oba. Ale…kam nastavit hranice?

Letité dilema. *pousměje se* Celkem zírám, jak se názory v průběhu let proměňují. Dospíváme snad? I když některé hodnoty zůstávají. Odpor k alkoholu, tabáku, změklým mozkům a hudbě, která je vymývá. Kam se poděl zdravý rozum? Uvědomění si vlastní ceny? A vůbec. Individualita. Jasně, já jsem ten pravý člověk hájící individualitu, když prakticky pouze ty vyčnívající obdivuji. Jenže…tolik bych to chtěla změnit. Věřte nevěřte. Ale tím musím i změnit svou otevřenost k okolí.

Také je asi hloupé, že…většinou beru osobní věci vážněji. Hodně si pamatuji. Především sliby. A hlavně ty nedodržené – je jich požehnaně. Trpím snad slušnou a dobrou výchovou? Tady se na čest nehraje. Ani na rovnost. Připadám si dost mimo.

Mám chuť jít do klubu. Dekadentního. Čpícího perverzí. Přikovat si na krk obojek. Pozměnit stav vědomí. Potácet se na parketu. Nic nevnímat. Kromě blízkosti jediné osoby. Vzít si drogu. Zpít se. Cokoliv. Je mi z toho špatně. Chci si na obličej namalovat masku. Vytvořit šílený účes. Být někdo, s kým se spokojím. Neviditelná.

Šílet. Zpívat vlastní texty. Improvizovat. Nahlas se smát. Ukázat mu, kdo jsem.

Naučit ho citu. Experimentovat. Zničit povinnosti. Bavit se. Dobít strach. Nasadit touhu. Pomilovat chuť.

Vzít si ho. Vytetovat. Odvést pryč. Být spolu.

Myslím, že až si to ráno přečte. Náležitě se pobaví.

Krásné ráno.

..kind of sad

Varování: Může vyvolat depresoidní křeče způsobené marnivou naivitou pisatele.

V leže se klofe poněkud nesměle a nepříjemně. Za krkem se napíná struna bederní a vůbec. V uších zvoní táhlá melodie a vše tak podporuje věru zkroušenou atmosféru první a zároveň osamocené –komorní- noci na koleji. Za dveřmi prosakuje hlahol zdejších veteránu a dokonce i stín se bojí vystrčit svůj hákovitý nos, aby přečkal cestu na toaletu (asi tři metry) ve střízlivém bezpečí. Samozřejmě…být mačo medvěd, nakráčím mezi ně ve svém stylovém županu a zoufale je prosím, aby mi ukázali sprchy (ale tak nějak tuším, že je nechci vidět ještě pěkně dlouho – iluze  o zamykací vířivce pod kapuci jsou tak heboučké! Aj!)

Nu, kdybych bylo dobrodružné a důvěřivé (a možná také neunavené po odklízení hnoje (rozuměj smejčení staletých nánosů prachu z nábytku i v jeho útrobách), mohlo jsem si to trajdat mezi chuligány k Rudolfínu a tam se setkat s tajemným průvodcem v interkakci ve světě nul a jedniček (aneb, když si autor neodpustí své pseudo-poetické žvásty a připadá někomu zajímavý).

Opět jsem prchlo do končin tuze líbezných za hranice Čech. Ocenilo bych, kdyby mi už konečně někdo přiřkl manipulaci s časem. Jeho pokřivováním, minimálně. Vím, bylo bych moc rozmazlené a možná i..umazlené? Rádo bych.

To mi připomíná, že…jsem bylo po dlouhé době skutečně pohnuté písní. Miluji když se vám melodie drásavě zakousne do hrudi a máčí srdce v slzách, které polykáte, zatímco vaše láska se nechává podobně unášet…bylo to krásné. Moc. 

Vlastně…ten sobecký popud, který mě hnal k napsání další slátaniny jaksi vypršel. Což je dobře. Zase bych jen otravovalo jiná bytí. Víte..tyhle záblesky mých předků v sobě skutečně nenávidím. Nechci – nejsem – nebudu. Jak mi bylo řečeno…‘musíš se dostat do rovnováhy se svými démony‘. Zkouším to. Huh.

Taky…mám pocit, že už nemůžu psát. Věky jsem si nepohrála se stvořením nového charakteru. Možná jsem náročnější. Nebo jen línější. Oprášit a předělat, to ano. Jenže…je to tak nudné. A záhy mi připadá nesmyslné absolutně vše, co se zjeví přede mnou na monitoru. A tak tiše závidím jiným. A to je hloupé. Tak dětsky hloupé.

Ah.

Zima. Nuda. Melancholie. Maniakální smích. Tahle atmosféra je šílená, asi jako moje levá hemisféra.

Chtělo jsem stihnout tolik věcí. Nu což. Budu ve škole za negramota. Roznesou mne na ostří katan – uh! A co má být, bude zábava. Takže…si mě užijte, dokud můžete. Za týden se stěhuji do Bohnic. Nebo někam…tam. Ach ne, Jordmunde! Docházejí mi slova…! – Tak se zachumlám pod peřinu a budu objímat vzduchoprázdno.