..kind of sad

Varování: Může vyvolat depresoidní křeče způsobené marnivou naivitou pisatele.

V leže se klofe poněkud nesměle a nepříjemně. Za krkem se napíná struna bederní a vůbec. V uších zvoní táhlá melodie a vše tak podporuje věru zkroušenou atmosféru první a zároveň osamocené –komorní- noci na koleji. Za dveřmi prosakuje hlahol zdejších veteránu a dokonce i stín se bojí vystrčit svůj hákovitý nos, aby přečkal cestu na toaletu (asi tři metry) ve střízlivém bezpečí. Samozřejmě…být mačo medvěd, nakráčím mezi ně ve svém stylovém županu a zoufale je prosím, aby mi ukázali sprchy (ale tak nějak tuším, že je nechci vidět ještě pěkně dlouho – iluze  o zamykací vířivce pod kapuci jsou tak heboučké! Aj!)

Nu, kdybych bylo dobrodružné a důvěřivé (a možná také neunavené po odklízení hnoje (rozuměj smejčení staletých nánosů prachu z nábytku i v jeho útrobách), mohlo jsem si to trajdat mezi chuligány k Rudolfínu a tam se setkat s tajemným průvodcem v interkakci ve světě nul a jedniček (aneb, když si autor neodpustí své pseudo-poetické žvásty a připadá někomu zajímavý).

Opět jsem prchlo do končin tuze líbezných za hranice Čech. Ocenilo bych, kdyby mi už konečně někdo přiřkl manipulaci s časem. Jeho pokřivováním, minimálně. Vím, bylo bych moc rozmazlené a možná i..umazlené? Rádo bych.

To mi připomíná, že…jsem bylo po dlouhé době skutečně pohnuté písní. Miluji když se vám melodie drásavě zakousne do hrudi a máčí srdce v slzách, které polykáte, zatímco vaše láska se nechává podobně unášet…bylo to krásné. Moc. 

Vlastně…ten sobecký popud, který mě hnal k napsání další slátaniny jaksi vypršel. Což je dobře. Zase bych jen otravovalo jiná bytí. Víte..tyhle záblesky mých předků v sobě skutečně nenávidím. Nechci – nejsem – nebudu. Jak mi bylo řečeno…‘musíš se dostat do rovnováhy se svými démony‘. Zkouším to. Huh.

Taky…mám pocit, že už nemůžu psát. Věky jsem si nepohrála se stvořením nového charakteru. Možná jsem náročnější. Nebo jen línější. Oprášit a předělat, to ano. Jenže…je to tak nudné. A záhy mi připadá nesmyslné absolutně vše, co se zjeví přede mnou na monitoru. A tak tiše závidím jiným. A to je hloupé. Tak dětsky hloupé.

Ah.

Zima. Nuda. Melancholie. Maniakální smích. Tahle atmosféra je šílená, asi jako moje levá hemisféra.

Chtělo jsem stihnout tolik věcí. Nu což. Budu ve škole za negramota. Roznesou mne na ostří katan – uh! A co má být, bude zábava. Takže…si mě užijte, dokud můžete. Za týden se stěhuji do Bohnic. Nebo někam…tam. Ach ne, Jordmunde! Docházejí mi slova…! – Tak se zachumlám pod peřinu a budu objímat vzduchoprázdno.