Špetka

          Včera jsem se vrátila domů. Do reality. Stýská se mi. Nesnáším odjezdy. Ty poslední okamžiky, kdy se z hrudi rve na povrch cosi nepopsatelného a zavřené okno nedává dostatek možností, jak tomu druhému sdělit veškerý ten chaos, jež vás provází. Nakonec se vše smrští do úsměvu a přesvědčení, jak jste silní. I když po několika momentech na vás vše dolehne a vy se snažíte utonout v dekadentně perverzní literatuře a intimních vzpomínkách, které probleskují před očima, i když je držíte dokořán otevřené. Cesty vlakem jsou svým způsobem krásné. Okamžiky samoty, kdy v kabince rezonuje můj falešný hlas. Nebo naopak tiché pozorování hloučku lidí, kteří sami o sobě nic netuší, kromě několika povrchních a mylných faktů. Vždy mne bavilo domýšlet se jaké jsou asi jejich osudy. Cizí. Nevyzpytatelné.

         Ani ubíhající impresionistické šmouhy mi nedaly spát. Jisté napětí mě drželo v bdělém stavu. Čas pro první otázku. Proč potřebuji tolik času k projevení své pravé podstaty? Té šílené, bezstarostné, s osobitým smyslem pro humor. Navíc v přítomnosti člověka, kterého si velice vážím a pojí nás víc podobností, než možná on sám tuší, jelikož už je mi hloupé opakovat „já také“, protože to působí jako bych se mu chtěla zavděčit. Přesto…i mne ta neschopnost propustit na povrch mou vůli děsně otravuje. Připadám si jako socha v obrovském sudu od medu. Uvnitř se koná extáze pocitů a nadšení a mé tělo? To jde tvrdě proti mně. Zůstává nechutně ochablé, bez života a vyvolává mylné dojmy, že si nic neužívám. Nechci být taková. Nejsem to já. Mrzí mě to. Ale…občas už se pár uvolněných záblesků projevilo – neztrácejme proto naději. Proklatý čas. Ti, co mě znají dobře, potvrdí, že…čekat se vyplatí, nebo ne? U bohů, zním nějak sebevědomě.

          Také jsem začala více psát. Tedy, pokouším se. Vymýšlení děje mi nikdy moc nešlo, pokud se nejednalo o cosi naprosto střeleného. Já raději vypisuji pocity a nálady pod vlivem krátkodobého oblouznění hudbou. Proto se klaním před Hibariho trpělivostí i tím že ho tyranizuji svými výrazy obličeje, jako by mne zrovna natahoval na skřipec. Přihlásím se do kurzu práce s mimickými svaly a snad se to zlepší xD … Ono je těžké si za ty roky uvědomit, že se už na okolí nemusíte tvářit tolik odtažitě.

         Opět mám domluvené rande-vú s doktory – celé roky nemarodím a najednou mne uhranul vlastní krk a tři měsíce mi nedá klidu. Připadám si jako hypochondr. Děsivé. Tak tu chroupám kokosové sušenky kacířsky máčené v sypaném čaji a říkám si, že zase je ten článek o ničem. Nu, zvykejte si.